Moi, je suis dame la folie na Blog.cz

Proč..?

To je snad moje nejčastější otázka..

Mluju jí nadevšechno na světě, mam jen jí a mamku.. A ona to moc dobře ví.

Vždycky sem pro ní chtěla to nejlepší i když to bylo třeba tvrdě podáno nebo třeba když

sem jí řekla někdy něco záporného nebo kritického tak proto, aby s tim něco udělala dřív než jí to řekne někdo

od koho to slyšet už vůbec nechce. Tak proč jsem podle ní já ta zlá, ta co jí brání ve štěstí.. Proč prostě podle ní za všechno její neštěstí a neúspěch můžu jen já?

Copak já za to můžu, že se roděj chlapi dobrý a chlapi na prd?

Chlapi co jsou souzeny ženám a chlapi co jsou souzeni mužům?

Já si to přece nevymyslela.. Chápu, že se zlobí na něj, ale proto nemůže

přece kopat do celýho světa.. Dobře může, ale jen nějakou chvilku..

Ať si do mě kope já to nějakej čas snesu, protže jí miluju a je moje, ale

musí si taky snad uvědomovat nějaké hranice a taky vědět kdy už to musí utnout.

Proč se v tom tak mermomocně chce patlat? Dokud se v tom bude plácat tak jí nebude pomoci,

kterou bych jí tak ráda dopřála, chtěla bych aby se na svět zase dokázala smát a jít dál.

Ale dokud nedokáže dělat za lidma, činama, a věcma tlustou čáru tak to nepujde.

Vim moc dobře jak je to těžký, taky jsem pár čar udělat musela kdo nemusel tak mu závidím!

Protože s některejma lidma to nechcete vzdát nikdy ani když si s nima zbytečně zkracujete život,

někdy na to člověk prostě přijde až příliš pozdě, že zrovna oni nebyli to pravé ořechové..

ALe proto tu jsou ty spřízněné duše, aby když máte zrovna růžové brýle aby oni za Vás viděli čistě,

aby když se řítíte do maléru vás chytili a nenechali vás padout. Tyhle duše při vás budou stát vždy,

stejně tak já budu vždycky stát při tobě moje milovaná maličká. Ale přestaň už tak kopat a snaž se z těch kopů dělat kroky kupředu. Pokud ti můžu nějak vrátit ty krásný jiskřivý oči a úsměv tak ti řekni a já to udělám!

Ale hoď už to konečně za hlavu i když je to těžký, ale nemá smysl se zabývat tím co bylo když už to není.

Smíšené pocity..

Myslela jsem, že nejhorším obdobím je zima, ale zvažuji, že

do něj přiřadím i květen. Božský je zaprdlej.. Ale aspoň se ozve,

což mi zvedne náladu. Ale očekávání čehokoliv sem vypustila už asi tak v 5-ti

letech. Asi to zní docela pesimisticky, ale je to tak. Ale to odbočuju,

není to kupodivu tenhle božský muž, který mě trápí.

Ale opravdu muž, který pro měl byl absolutní mužský vzor.

Květen nám byl osudným měsícem jednoho ošklivého roku,

květen nás rozdělil a navždy mi mého nejmilovanějšího vzal.

Od té doby pro mě květen není tím krásným měsícem, kdy rozkvétají

květiny, začínají cvrlikat ptáci a lítat kde jaká havěť nad kterou se samou

nadšeností z jara rozněžní snad i bagr.

Je to 5 let, co už není semnou můj nejváženější a stále to bolí.

Vždycky kolem jara dostávám paniku, né jenom z toho, že se blíží den

kterej mě udělá zase o rok starší, ale přichází nespočet výčitek a ještě

více zármutku. Letos je to obzvláště silné, jsou to takové první kulatiny.

A já teprve po tolika letech sem byla schopná dát na hrob květiny a zapálit

svíčku. Je mi z toho fakt zle, jak to vypadá. Vypadá to jako bych zapomněla na toho,

koho jsem si tolik vážila a cenila. Ale není to tak! Jen mi byl natolik drahý, že pohled

na náhrobek kde je přidáno jeho jméno mě absolutně ničí. Dlouho jsem tomu nevěřila,

nalhávala si, že určitě nemohl umřít. Zdálo se mi tolik snů, kde na mě mluví, kde mi dává

signál, že je semnou.. Semnou je určitě mam ho v sobě a na celý můj život mě ovlivnil,

ale jako živá bytost tu už prostě není. Což je fakt nefér, ještě mě neměl opustit.

Teď bych ho tak moc potřebovala.. Ale on už tu prostě není aby mi dal nějakou radu do

života. Strašně mi chybí. A asi nikdy chybět nepřestane. Milovala sem tě, byl si pro mě

nepostradatelnej, vážila sem si tě.. A myslím, že sem jedinej člověk kdo to myslí opravdu

vážně. Myslím, že sem jediná která k tobě takovej cit chovala. Byl si nesmírně tvrdej chlap,

neměl si slitování a dobře si dělal všechno co si dělal mělo důvod a pro mě budeš vždycky

nejlepší a Tebe budu mít vždycky nejradši ať si byl jakejkoliv a zůstáváš pro mě hvězdou

i když už semnou nejsi. Kdyby šel vrátit čas snažila bych si tě ještě víc užít, ale já doufama,

že tu semnou zůstaneš dýl. Ale na jednu stranu sem ráda, že nevidíš ty hrůzy co vyvádí

tvůj mladší syn. I když kdyby si tu byl, nikdy by se nedělo co se děje. Měl si tu ještě bejt!

Nikdy slibuju, že nikdy na tebe nezapomenu.. A doufám, že konečně už budu schopná

nosit květiny a zapálit svíčku.. Kdybych to nezvládla, prosím nezlob se.. Ale prostě nepřestává

mě ta ztráta bolet.. Odpusť mi prosím.

Vysněné splněno?

Najednou tu je, ano dámy a pánové pan Božský se opravdu znova ozval!

Tentokrát nejde o nějaké řeči kolem, nějaké silně profesorské otázky

nebo snad výzkum vztahů naší třídy. Sama sem z toho v šoku a mam tep asi

1000 za sekundu. Ale mam s nim rande, vůbec nevím jak se chovat, jak se tvářit

o čem mluvit, snad to příjde samo. Každopádně si připadám do slova a do

písmene jako školačka a to asi tak žačka 7. třídy. Uff, jak tohle dopadne, to ví jen bůh.

Ale nevýslovně mě to těší a ten hloupej blaženej úsměv nemůžu sundat. SAKRA!

Když i nejlepší přítel zklame, co pak?

Jak se to stalo? Chtěl mi osud zamíchat kartama? Chtěl abych byla na pochybách?

V tom případě nevyhrál a ubližuje nevinné milé duši. Proč můj nejlepší přítel?

Ten kterej mě dokázal poslouchat i když sem blábolila absolutní nesmysly?

Proč osud do toho cpe lásku? Já odmítám hrát tuhle hru, je mi líto.

Prosím, neblbni. Já tě mám ráda, jsi můj nejmilejší kamrád a takový kamarádi

nemůžou být víc. Myslela jsem, že by to šlo třeba jen takové Friend sex, ale

ani to nejde. Přestaň blbnout. Prosím Tě o to. Vždyť mě znáš..

Ty mě tak dobře znáš a i přesto se necháváš mnou uchvácet?

Sám víš, že je to zlo. Že to je hloupost. Tak prosím, nech to plavat.

Jsem jen tvůj rozmar, nebo ty by si byl mým a to ti nepřeju.

To ti neudělám, tak si to nedělej zlý sám. Nebo utnu všechno

a to by byla škoda, nemyslíš? Prosím... Zapni tu věc v tvé hlavě!

Ooo ANO!

Bylo to tady opět. Shledání po pár měsících s Božským zeleookým.

Byl to stále on, stál tam v celé své kráse v mé nejoblíbenější bledě modré košili.

Zase na mě pohleděl těma nejkrásnějšímá zelenýma očima. Byl to sice on, můj

drahý, můj vysněný, ale tentokrát to bylo takové jiné. I ten pohled se změnil,

byl vřelejší. Atmosféra byla taky taková otevřenější, klidnější a velice příjemná.

Najednou to byl on a já, zbytek sem nedokázala vnímat. Byla sem tentokrát úplně unešená.

Já která mám vždy vše absolutně pod kontrolou sem najednou cejtila jak lítám.

Ale nedala bych to znát na sobě ani za nic. Ale já o tom věděla. A to stačilo.

Byl to prostě Božský. Ten, který veděl kdy má přijít a ten který veděl vždy co říct.

Ten na kterýho se vždy tak moc těším. Ale ten s kterým sem se vždycky dokázala smířeně rozloučit.

Tentokrát to nešlo, blížili jsme se Praze a mě začínalo bejt smutno. Bylo mi tak strašně moc

do pláče. Ale neuronila sem ani slzu, ale bylo těžký je udržet. Utekla jsem bez rozloučení.

Božský, Božský..

Nikdy jsem nad tím moc nepřemejšlela, ale přitažlivá duší?

Vlastně poslední dobou jsem mnohem všímavější, pozoruju lidi v metru,

a celkově lidi kolem sebe. Je logické přitahovat lidi vzhledem - tělem.

Každej má nějaké své kouzlo, třeba má drahá Samantha ho má ve rtech,

já sem svoje objevola nedávno v pohledu, až sem se nad tím zděsila co

pohled dokáže. Ale nikdy sem moc nevnímala jiné přitažlivosti, ale dneska

mi jedna došla, duševní přitažlivost, moje duševno přitahuje duchaře,

kartářky apod. Nikdy sem to moc nevnímala, ale dneska mě to nějak

oslovilo. Spíše ten muž, není prvním člověkem se zálibou v duchařině

a podobnejch věcech kdo mě kdy oslovil. Ale tenhle chlápek se na mě

koukal jinak. Koukal se na mě jako, ale ty víš o čem mluvím. Ty to chápeš.

Měl asi nemocnou setru nebo manželku, ale co jsem pochopila z jeho rozhovoru s řidičem

tak to byl asi docela nářez psycho žena. Ale očividně by pro ní udělal první poslední.

Řidič pak měl telefon, tak se ten chlápek na mě podíval a řikal tiše..

Mám schopnost mluvit s mrtvýma je to dar i prokletí. Opravdu.

Řidič ho znal asi dost dobře i jeho paní doktorku a dal mu nějaký kontakt na

ezoterika. TEn chlap na mě koukal tak nešťastně a řekl mi, že doufá, že ten

ezoterik jeho paní doktorce pomůže. Bylo vidět, že pro tu ženskou by i dejchal kdyby

mohl. Ale už asi u nich bylo moc černých mráčků.

Cestou domů sem si celej zvláštní dnešek promítala v hlavě. A dospěla jsme akorát k zjištění,

že moje městečko kde pobývám je o dost záhadnější než jsme si myslela. A že jsou i tací lidi,

kteří věří v tohle všelijaké duchaření stejně jako já a měla sem pocit, že na mě asi mají radar.

Poznají se tyhle lidi? Je to prostě vábení duší? Každopádně tenhle chlap mi byl blízkej i když

sem ho vůbec neznala. Bylo to zajímavé setkání.

Jela jsem jinudy než jinou středu, projížděla jsem osudným místem,

svých střetů, štěstí, neštěstí. Tak jsem projížděla, prohlížela jsem si

všechny ty paneláky, který se na mě křenili a opět se mě snažili připomenout,

že mnohý z nich patří do mé bedýnky vzpomínek, jsou to především spíš strašáci

mé krabičky než růžovoučké vřelé vzpomínky. Vždy mě nějakým způsobem strašili,

rozesmutnili. Ale dnešní ráno bylo jiné, dneska jsem před věžákama nezavírala oči, neronila

slzy ani se nehroutila ze vzpomínek, který při snaze je nějak obnovit mě nakopali.

Tohohle krásného rána jsem všechny vzpomínky zavřela do krabičky nápisem 2007-2012.

A rozhodla jsem se že je na čase tuto osudnou krabičku zavřít a pustit někam po vodě

a nesnažit s jí dál otvírát a obnovovat. I kdyby jeden jistý narušitel se snažil otevřít víčko mojí krabičky

a vymanit se ze vzpomínkové krabičky a přesunout se do mé současné existence tak ho víčkem přimáčknu.

Už ¨žádného narušitele neberu na milost. On je prostě minulostí a nechci to už měnit, prostě

on už do mého života nepatří i když byl vždycky mou srdcovkou mou slabostí. Myslela jsem, že on bude mít u mě vždy otevřeno, ale je to jinak. Už je prostě nadobro odsouzen v krabičce. A dneškem jsem zahodila krabičku i klíče od ní. A po mnoha letech konečně dokázala za tím osudným místem s úsměvem udělat tlustou čáru. Cejtim se tak odlehčeně a vyrovnaně jako dlouho ne. Konečně se pohnu opravdu dál. A začínáme úsměvem!

Nikdy jsme nebyla velký fanda sexu, nikdy mě moc nebral a nebavil a vůbec sem nechápala jak to někdo může dělat i

dvakrát denně, natož každý den. Bylo to vždycky nad moje chápání a myslela sme si, že ty lidi musí mít určitě někde něco v nepořádku buď v hlavě nebo tam dole.

Ale nedávno jsme zjistila, že jde jen o to najít typ který vám vyhovuje, asi sem si myslela, že je logické spát jen s tím s kým jste " ve vztahu ". Přišlo mi to naprosto samozřejmé, že to tak je. Ale vždycky mě to s mým drahým po čase omrzelo dokonce se mi sex s ním začal hnusit. Byla to už povinnost. A bylo to stejné. Prostě to podle mě nemá absolutně žádnou šťávu.

Tak jsem se po mé půlroční abstinenci rozhodla, že je na čase vrátit se opět do sedla. Ale neměla sem absolutně chuť začínat nějaký další vztah, jsem šťastná, že jsem se z toho starého vymanila a nemusím nikoho obsluhovat starat se o něj, kupovat dárky převychovávat apod. Tak jsem jen tak jednoho večera prostě napsala panu Zelenému.

Druhý den jsme z toho měla dost blbej pocit, bylo mi trapně "nárazovej sex"? A navíc někde v autě? Bylo to něco nového. Čím víc se rande blížilo tím víc sem byla nervní a přemejšlela sem, že couvnu.

ALE! Zadařilo se! Úkol splněn. A musím říct, že to byl asi nejlepší sex. Zjistila sem, že sex na neobvyklém místě s někým novým mi zase dodal ten správný apetit.

Z toho plyne, že jsem vztahy na dlouhou dobu zavrhla a plánuji jen podobné akce jako byla má poslední. Navíc venku už začíná být jaro...

Moje osobnost se rozvíjí novým směrem poněkud požitkářským, ale cítím se konečně dobře.

Konečně začínám být zase svá. Tahle zkušenost mi dodala opět dostatek odvahy, dobrodružnosti a především drzosti. Která mi tak chyběla.

Jak snadno uvěří se lhářům...

Tohle je poslední kapka. Já s Tebou končím, jsi lhář, stejně jako všichni.

Ale zy si ten největší, ten nejhorší! Protože Tobě jedinýmu jsem vždycky

bezmezně věřila, Tebe sme milovala, Tebe sme zbožňovala.

Všechno bylo lež, od A do Z! Nikdy ti to neodpustim! Tohle byla poslední

tvoje lež, kterou jsme se dozvěděla, je mi jedno jak moc si prázdnej,

jsi jen lhář, jen jeden z mnoha. Byl si můj poklad, můj pan jedinečný.

Pěkná sračka!!!!! Jsi pro mě zklamáním. Nikdo mě nezklamal jako ty.

Byla to jen idea, ztracená léta. Teď si pro mě pouho pouhým lhářem,

jsi jen temný stín toho kterého jsem v tobě viděla. Tohle byl poslední

úder. Tímhle se moje sny a snahy rozplynuli. Tímhle jsem se odcizili,

tímhle jsme spolu skončili.

SBOHEM.

Fuuuuuu

Co tak jinýho na to asi říct? Prostě Fuuuuuuuu.. ! Já to nechápu.

Pořád překvapení, zaskočení. Nonstop nějaký šmelo. To mě fakt nebere.

Najednou velká love? To asi těžko. To je tak směšný!

Nevěřim! Ale co jinýho dělat než jen přihlížet a čekat.

Tady útoky nemají smysl, když je něldo prázdný a pohodlný.

Tak je mi líto. Nebudu mrhat svou silou a snahou.

Až si to jednou v tý svý zabedněný hlavě srovnáš tak

se ozvi. Ale já se vnucovat nebudu. To mě ani nehne.

Mam pocit, že už se v tom fakt vyžíváš!

Jak myslíš. Ale já tě v tom nebudu utvrzovat.